Nejsem si jistý/á, jestli jsem postupoval/a správně

Takovou nebo podobnou větu přinášejí koučové do supervize často. V průběhu koučování se s klientem dostaneme do situace, kdy najednou jakoby „zamrzneme“ nebo nás přepadnou pochybnosti, jak dál postupovat. Přirozené „flow“ koučovacího rozhovoru se najednou vytratí a my si v duchu říkáme co bych teď měl/a říct nebo udělat, aby to bylo užitečné. Koučovaný si možná ničeho nevšiml, ale uvnitř nás se něco odehrává. Znáte to? Já ze své koučovací praxe ano – a někdy jsou to přesně ty momenty, které si pak beru do své supervize.

Co se vlastně děje, když najednou tak trochu (nebo i více) vypadneme z koučovací pozice? Je to něco z okolí, co mě vyrušilo? Anebo koučovaný řekl něco, co mě zarazilo? Děje se něco ve mně, co odvádí mou pozornost nebo mě znejišťuje? Vnímám cosi ve vztahu mezi mnou a koučovaným, co mě zaměstnává? Bývá obtížné najít odpověď a uvědomit si, o co jde, když se to děje. V tu chvíli nám může pomoci naše reflektivní zkušenost – schopnost na malý moment poodstoupit a podívat se na situaci zvnějšku, vstoupit do „meta pozice“, zvědomit si, co prožívám. Pokud se to podaří a najdu odpověď, mohu vklouznout zpátky do rozhovoru a navázat, případně pootočit konverzaci směrem, který reflektuje mé uvědomění.

Někdy stojí za to přinést takové momenty do supervize. Bývá cenné podívat se zblízka (nebo do hloubky) a pochopit, co mě vyvedlo z konceptu. Obvykle se ukáže, že je to cenná možnost naučit se něco o sobě a posunout svou koučovací praxi kupředu – s konkrétním klientem, ale i s těmi ostatními. Jindy se můžeme pobavit o konkrétních intervencích, jak byly vhodné, případně jaký postup by byl v danou chvíli pro klienta nejužitečnější. Stejně jako v koučovacím rozhovoru si kouč i ze supervize odnáší konkrétní kroky a závazky sám pro sebe: na co se zaměřím, co budu dělat jinak, co začnu nebo přestanu dělat.